Proti povodním: zdravou krajinou, ne přehradami

Záplavy opakovaně prověřují populismus: Odplují zase sliby politiků s poslední povodňovou vlnou v Hřensku?

Pokud chce stát úspěšněji bránit ničivým povodním, musí lépe zadržovat vodu v krajině – šetrně hospodařit v lesích, vrátit do krajiny zeleň a obnovit přírodní koryta řek, komentovalo dnes povodňovou situaci Hnutí DUHA.

Petr Nečas po povodních v srpnu 2010 oznámil, že vytvoří „protipovodňový NERV“: panel odborníků, který by měl „jednat mimo jiné o úpravách krajiny tak, aby byla schopna více zadržovat a udržovat vodu" [1]. Premiér však svůj závazek dodnes nesplnil. Jeho závazek rychle odplul s povodňovou vlnou po Labi a následoval tak mnoho předchozích protipovodňových slibů.

Při tak velkých srážkách, jaké v posledních dnech spadly v Čechách a jež se budou vlivem klimatických změn s největší pravděpodobností opakovat stále častěji, nezabrání zcela záplavám ani neponičená krajina. Její ozdravění a zvýšení schopnosti zadržovat vodu může však podstatně snížit ničivé účinky povodňové vlny. Hnutí DUHA například upozornilo, že:

• Délka českých řek a potoků se během dvacátého století zmenšila o třetinu, takže voda rychleji a s větší silou stéká do lidských sídel. V posledních sto padesáti letech byla zkrácena délka našich nejvýznamnějších toků asi o 4 600 km (26 % toků ve správě Povodí),. Například Labe mezi Jaroměří a  Mělníkem bylo zkráceno ze 400 kilometrů na pouhých 180 [2].
• Každý metr přírodního koryta na malém potůčku může zadržet až dva a půl krychlového metru vody. Proto má smysl revitalizace vodních toků, obnova meandrů a rušení betonových koryt.
• Údolní nivy s lužními lesy byly až na výjimky zemědělsky a technicky přeměněny zoráním i zástavbou. Řeky byly odděleny od okolní krajiny - přirozeného rozlivového území – hrázemi příliš blízko toku. Proto je třeba je odsunout všude tam, kde zbytečně chrání volnou krajinu, aby se řeka mohla volně rozlévat do ní a ne do obcí a měst. Toto řešení zajišťuje lepší povodňovou ochranu než stavba přehrad nebo betonování koryt a je podstatně levnější.
• Poslední tři velké komplexy lužních lesů a luk na Moravě při záplavách v roce 1997 zadržely třikrát více vody než všechny přehrady v povodí Moravy a Odry dohromady. Rozsáhlá plocha meandrů, lužních lesů a luk v chráněné krajinné oblasti podél Odry zachytila během záplav v červenci 1997 celkem 89 milionů m3 vody a zmenšila povodňovou vlnu v Ostravě o 100 kubíků za sekundu [3].
• Odborníci z Akademie věd spočítali, že jediný 11 kilometrů dlouhý a půl kilometru široký úsek přirozeně meandrující Lužnice nad Třeboní uprostřed chráněné krajinné oblasti dokáže při povodni zadržet 5,5 milionů kubíků vody, tolik jako středně velká přehrada. V letech 1989–1995 tady zaznamenali 32 záplav, ale nikdy nedošlo ke škodám. Lužnice také pomohla při povodni v roce 2002 – povodeň tu probíhala pozvolněji a nepřipojila se proto k hlavní povodňové vlně na Vltavě. Kulminace tak byla v kriticky ohrožených městech menší [3].
• Lužní lesy a louky zachycují povodňové bahno a zmenšují tak jeho usazování a škody ve městech a obcích. Např. lužní louky kolem Moravy jich zachytily při povodni v roce 1997 na 800 tisíc tun [3].
• Rozptýlená zeleň v krajině - obnovené remízky a meze, louky či malé mokřady v polích -   mají mimo mnoha jiných pozitivních vlivů také velký příznivý dopad na zadržování vody.
• Holosečné kácení – namísto těžby po jednotlivých stromech – snižuje schopnost půdy nasávat a udržet vodu. Na lesních svazích navíc způsobuje erozi půdy.

Povodně a jejich čím dál ničivější síla jsou výslednicí složitých změn přírodních vztahů v krajině - téhož vzorce, který má na svědomí i vysušování krajiny. Proto jednoduchá, rychlá a nepromyšlená technická řešení nevedou k cíli, ale situaci jen dál zhoršují. Protipovodňová opatření musí řešit příčiny v celé ploše povodí zvýšením přirozené retenční schopnosti krajiny a revitalizací vodních toků, nikoli jen odstraňovat následky stavbami v korytech.

V přírodní krajině mírného pásu převažovaly lesy. Pole oproti nim zadržují daleko méně vody, zvláště jsou-li intenzivně obdělávána. Zemědělská půda v minulosti pohlcovala více vody nejen díky existenci mezí a remízků. Nebyla utužena těžkými stroji, obsahovala více humusu a nebyla tak masivně odvodněna. Nyní většina vody z polí a luk rychle odteče už na jaře. Přes léto půda vyschne a přívalové či dlouhotrvající deště není schopna přijmout.

Akumulační schopnost přírodní krajiny byla velmi snížena kácením a změnou druhového složení lesů. Z naší krajiny intenzivním zemědělským hospodařením především zmizely lužní lesy a louky, které mají mimořádnou schopnost zadržet vodu. Obnova lužní krajiny je proto jednou z priorit protipovodňové ochrany. Přirozené smíšené lesy nížin a středních poloh ustoupily polím nebo byly zčásti přeměněny na jehličnaté monokultury s nižší retenční schopností. Bezhlavé zalesňování jehličnatými monokulturami na úkor přírodě blízkých biotopů je proto špatným lékem. Sníženou schopnost lesa zadržovat vodu výrazně umocňuje i současné nevhodné lesnické hospodaření – holoseče, odstraňování padlých kmenů z horských toků, velké cesty a těžké stroje, které poškozují lesní půdu [4]. Přírodní a přirozené lesy tvoří pouze 1,1 % (!) z celkové rozlohy našich lesů [5].

Vodní toky byly napřímeny, zkráceny, zahloubeny a často vybetonovány, což velmi urychlilo odtok vody. Voda se v krajině nezadrží, odtéká z ní rychle jako ze střechy a nevhodně upravené potoky a řeky ji rychle odvádějí dál. Obrovská energie vody a rychlý nečekaný nástup povodňové vlny jsou pak jedněmi z nejničivějších faktorů současných povodní. Technické úpravy vodních toků způsobily změnu spádu a zahlubování koryt. To má za následek vysušování niv a ztráty podzemní vody, což je často vidět na nedostatku vody ve studních i čerpaných podzemních zdrojích pitné vody.

Přeměněná vysušená krajina, v níž rychlým tempem přibývají zpevněné povrchy, odvádí vodu daleko rychleji než vlhká přírodní krajina. Například rozsáhlý komplex rašelinišť a podmáčených lesů centrální Šumavy funguje jako obrovská houba v hydrologicky citlivé oblasti pramenů Vltavy a jejích přítoků.

Zavlhčená krajina také daleko lépe reguluje teplotní změny než vysušená, v níž narůstají teplotní extrémy. Všechny tyto projevy narušeného vodního cyklu v krajině působí společně synergicky se změnou klimatu a umocňují negativní dopady – extremitu počasí, povodně, vysušování krajiny, úbytek podzemní vody atd.

Léky na povodně, zejména na jejich prudký průběh, jsou především dva: zadržet vodu v ploše povodí a vrátit toky k jejich přirozenému stavu (revitalizace). Třetím úkolem je protáhnout povodeň bez velkých následků zastavěným územím a umožnit řízené rozlivy všude, kde to lze bez zásadních škod. Znamená to obnovit lužní lesy a louky a smířit se s občasným zaplavením polí na březích řek. Nivy je nezbytné chránit před novou zástavbou, která omezuje rozlivy a vyžaduje protipovodňovou ochranu.

Informační list se stručným přehledem dalších údajů a zajímavostí o povodních a krajině najdete zde: www.hnutiduha.cz/sites/default/files/publikace/typo3/priroda_pomaha_zadr...

Jiří Malík, expert na ochranu vod a říční systémy a předseda občanské sdružení Živá voda, řekl:

“Velké přehrady nejsou správnou odpovědí na povodně. Neřeší jejich příčinu, ale následek. Správným lékem je vhodná zádrž vody v celých plochách povodí. Jde zejména o návrat koryt toků do přírodě blízkého stavu a razantní zlepšení hospodaření v lesích a na zemědělské půdě tak, aby se zvýšila retence krajiny. Pomůžeme tak nejen ochraně lidských životů a státní pokladně, ale i zdravější krajině a zvýšení zásob pitné vody.”

„Účinná obrana proti povodním je souborem systémových krajinně-ekologických i k přírodě šetrných technických opatření a vyžaduje respekt k odborníkům, porozumění a spolupráci napříč společností a politickými stranami, fungující úřady i dobrou paměť. Musí jít o celospolečenskou zakázku, jinak nám velká voda opět příště proteče krajinou jako cedníkem a odnese lidské životy, majetek a další naději na řešení povodní.“

„Vytvoří tentokrát premiér Nečas povodňový NERV, nebo zase budeme v příštím nečasu při povodni na nervy?“

Vojtěch Kotecký, programový ředitel Hnutí DUHA, řekl:

„Při takhle silném dešti ani sebezelenější krajina povodním nezabrání, ale lepší péče o ni může podstatně snížit škody. Stát musí investovat do obnovy drobné zeleně v krajině či meandrujících koryt a vytvářet lužní lesy nebo louky v záplavových zónách, kam se povodně mohou bez větších škod rozlévat.“

„Poslanci by také měli reformovat lesní zákon, aby vyloučil holosečné kácení. Ozdravení krajiny je úkol na desítky let. Ale tím spíše bychom měli začít.“

„Politici o tom často mluví, ale skoro nic nedělají. Petr Nečas po povodních před třemi lety slíbil vytvořit něco jako protipovodňový NERV, který by přišel s konkrétním plánem, jak stát bude uzdravovat krajinu – ale dodnes to neudělal. Nejspíš na to zapomněl právě ve chvíli, kdy poslední povodňová vlna protekla Hřenskem.“

Poznámky:
[1] www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/premier-necas-zridi-protipovodnov...
[2] http://uprm.sweb.cz/krajina_a.html
[3]  http://www.hnutiduha.cz/sites/default/files/publikace/typo3/priroda_poma...
[4]  http://www.hnutiduha.cz/publikace/role-lesniho-hospodareni-pri-zadrzovan...
[5] http://www.pralesy.cz/?id=2427