Pověry vs. fakta

Debatu o globálních změnách podnebí bohužel komplikují pověry, které se o nich běžně opakují v českém tis

Pověra: Hnutí DUHA předpovídá globální změny podnebí.

Skutečnost: Hnutí DUHA samozřejmě nic nepředpovídá. Stejně jako politici, úředníci, novináři a další máme ty stejné podklady českých i zahraničních vědců. Hlavním podkladem jsou zprávy vědecké organizace tzv. Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). V současnosti je to 4. zpráva z roku 2007. Řada závěrů se dále zpřesňuji i po vydání zprávy.

Pověra: Vliv znečištění na globální podnebí je přece jenom neprokázaná teorie.

Skutečnost: Že více skleníkových plynů znamená teplejší podnebí, je učebnicová banalita z roku 1859. Tohle vůbec není předmětem žádného sporu.

Ale na klimatický systém působí řada složitých faktorů - včetně přirozených výkyvů. Proto přesná kvantifikace vlivu exhalací na klima vyžaduje komplikované propočty. První kalkulace, o kolik se teplota zvedá, vznikla před více než sto lety. Nyní vědci pracují se složitými komputerovými modely. Řadu věcí už zjistili. Některé zatím nikoli.

Ovšem přesná číslo zatím nikdo nezná. Úplně otevřené zůstávají některé dílčí otázky: například jak se teplejší planeta projeví na početnosti hurikánů nebo jaké budou místní dopady v jednotlivých částech světa.

Nejde tedy o neprokázanou teorii, nýbrž o nedokončené propočty. Víme přibližnou velikost, nikoli podrobný výsledek a řadu dílčích detailů.

Pověra: Dva tábory vědců vedou spor.

Skutečnost: Nevedou. Nejde o spor mezi dvěma názory, nýbrž o neuzavřený výzkum. V základních věcech je jasno všem. A naopak se všichni shodují, že řada podrobností zůstává otevřená. Názory všech vědců publikujících o změnách klimatu navíc shrnuje tzv. Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC), který vydal už 4 série sournných zpráv reflektující dosažené poznání. Z výsledků plyne, že hlavní podíl na současném oteplování mají skleníkové plyny vypuštěné člověkem. U dílčích otázek zprávy panelu vždy udávají míru pravděpodobnosti konrétního závěru.

Základní otázkou třeba je, o kolik se teplota zvedne, pokud se koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře zvýší na dvojnásobek oproti úrovni před průmyslovou revolucí (což se při současných trendech stane někdy ve druhé polovině 21. století). Vědci přes dvacet let odhadovali, že to bude něco mezi 1,5 a 4,5 stupni Celsia. Nyní se propočty zpřesnily: jde asi o 2-5 stupňů a nejpravděpodobněji něco kolem 3 stupňů Celsia.

Pověra: Není jasné, co způsobilo dosavadní růst teplot.

Skutečnost: Především to není důležité. Prognózy pro příští desetiletí totiž nevycházejí z nějakého prodloužení dosavadních trendů. Že s přibývajícím množstvím skleníkových plynů se oteplí, vědci odhalili už v devatenáctém století - dlouho předtím, než jakákoli měření odhalila rostoucí čísla na teploměrech.

Prognózy se vypočítávají z předpokládané velikosti jednotlivých faktorů, které klima ovlivňují: slunečního záření, množství skleníkových plynů a podobně.

Že teplota už stoupá, je pouze zajímavost k dokreslení. Mimochodem je jasné, co ji způsobilo: určitě to byl mix přirozených příčin i exhalací skleníkových plynů. Otázkou je, který faktor hrál jak velkou roli. Jde tedy opět o kvantifikaci. Vědci zatím propočetli, že znečištění je hlavní příčinou dosavadního oteplování. Solární záření může nést odpovědnost maximálně za 30 % dosavadního trendu. V první polovině 20. století rostla intenzita slunečního záření, od poloviny století se ale příliš nemění a globální teplota v tomto období přesto stoupla o 0,5 stupňů.

Pověra: Odborníci se neshodnou ani v dosavadním trendu

Skutečnost: Britský klimatolog William Connolley shrnul současný konsensus vědců do tří bodů:

• 1. Země se otepluje (o 0,6 °C plus mínus 0,2 °C během posledního století; 0,17 °C/dekádu za posledních 30 let).
• 2. Přinejmenším většinu z toho způsobují lidé.
• 3. Pokud budou emise skleníkových plynů pokračovat, také oteplování bude pokračovat a navíc se zrychlovat.

Poznamenává přitom, že jsou seřazeny podle míry jistoty. Naomi Oreskesová, profesorka sociologie z Kalifornské univerzity, se dokonce pokusila konsensus spočítat: posbírala 928 odborných článků publikovaných v letech 1993-2003, které se zabývaly globálními změnami klimatu. Celkem 75 % z nich výslovně nebo implicitně předpokládalo, že znečištění má vliv na podnebí. Zbývající čtvrtina byla neutrální. Počet článků odmítajících vliv člověka: nula. Neznamená to, že žádné takové neexistují: evidentně jich ale je velmi málo, když se mezi mnoha studiemi žádný neobjevil.

Pověra: Ovšem není všechno jasné, takže musíme počkat na další výsledky

Skutečnost: Rozhodně není všechno jasné. Odborníci se zhruba shodují v hlavních otázkách. Řada podrobností však zůstává nevyřešena. Má to tři hlavní příčiny:

• Především: skoro žádný vědecký výsledek není na sto procent jistý. Vždy zůstává nějaká míra neurčitosti. Odborníci se proto nesnaží vydat pevný závěr, ale raději tuto nejistotu kvantifikovat. Příklad: léto 2003 bylo patrně nejteplejší za posledních 500 let. Několik klimatologů z Velké Británie zpracovalo studii, ve které propočítávali, zda jeho příčinou bylo znečištění. Zjistili, že s statistická pravděpodobnost takového výkyvu počasí se na 90 % zvýšila na dvojnásobek právě právě vinou exhalací skleníkových plynů. Pořád ale zůstává desetiprocentní možnost, že tomu tak nebylo.
• Za druhé mnoho problémů klimatologové prostě ještě nevyřešili. Například mají přibližně obrázek o tom, jak se v příštích desetiletích bude měnit globální podnebí. Ovšem velmi málo zatím vědí o konkrétním vývoji v jednotlivých regionech.
• Konečně některé věci předem jednoduše nejde říci. Například velikost změn podnebí samozřejmě závisí na koncentraci skleníkových plynů. Ovšem dopředu nejde přesně říci, jaké budou exhalace řekněme za dvacet let. Pokud se povede snížit znečištění, budou výkyvy podnebí pochopitelně menší.

Ale některé podrobnosti prostě nelze předem spočítat. Nicméně akademie věd osmi největších vyspělých ekonomik, Číny, Indie a Brazílie vydaly společné stanovisko: "Vědecké znalosti o změnách klimatu jsou už dostatečně přesné na to, aby opravňovaly státy k urychleným opatřením. Je klíčové, aby všechny země rozhodly o ekonomicky efektivních krocích, které mohou podniknout teď, a přispěly tak k podstatnému a dlouhodobému snížení emisí skleníkových plynů."

Pověra: Američtí vědci mají jiný názor než odborníci v Evropě

Skutečnost: Tak to v žádném případě. Čísla a vědecké výsledky se nemění podle toho, na které straně Atlantiku je čtete. Naopak: velká část z nejdůležitějších klimatologických prací pochází z amerických univerzit, nezávislých institucí i vládních výzkumných ústavů.

Mezi nejostřeji formulované názory odborníků patří zpráva Národní akademie věd, zpracovaná na žádost Bílého domu za Bushovy administrativy, i stanoviska Americké meteorologické společnosti nebo Americké geofyzikální unie.

Pověra: Podnebí se přece měnilo také v minulosti, bez vlivu člověka – třeba ve středověku bylo Grónsko osídlené, takže další výkyvy nejsou nic divného

Skutečnost: Samozřejmě. Na podnebí působí také řada přírodních faktorů. Klima se proto dlouhodobě mění. Ovšem změny, jež vědci očekávají v příštích desetiletích, jsou daleko mohutnější než historické.

Výkyvy průměrné teploty na severní polokouli za posledních tisíc let (včetně teplého středověku i takzvané malé doby ledové, která vrcholila v šestnáctém století) činily všeho všudy plus mínus jeden stupeň Celsia. Pro léta 1990-2100 dokonce i nejvíce optimistická prognóza předpovídá nárůst průměrné teploty zemského povrchu zhruba o 1,5 stupně (nejhorší scénář je necelých šest stupňů).

Ostatně historické paralely jsou spíše silným argumentem pro opatření proti znečištění. Poměrně malé výkyvy měly často velké historické následky. Jaké dopady potom bude mít možná několikanásobně větší změna podnebí v příštích desetiletích?

Naopak doby ledové se lišily ještě podstatně více, než co vědci propočetli pro příští století. Jenomže tehdy na světě - naštěstí - nežilo šest miliard lidí. Nikdo tedy výkyvy podnebí nepociťoval, nikomu nevadily. Dnes by šlo o humanitární katastrofu a vážný ekonomický problém.

Pověra: Neumíme předpovídat počasí na pár dní dopředu, tak jak bychom mohli znát podnebí za padesát nebo sto let?

Skutečnost: Stejně jako můžeme o Vánocích předpovídat, že příští rok v červenci bude větší teplo než právě teď - ačkoli nedovedeme ani určit počasí na Silvestra.

Počasí je totiž něco úplně jiného než podnebí. Meteorologické podmínky se mění daleko rychleji a náhodněji než klimatické. Předpovídat je proto bývá daleko obtížnější.

Pověra: Změna teplot o pár stupňů neznamená velký problém.

Skutečnost: Současné propočty ukazují, že po zvýšení koncentrace skleníkových plynů na dvojnásobek oproti úrovni před průmyslovou revolucí se teplota zvýší zhruba o 2 až 5 stupňů Celsia. Co to znamená? Pro ilustraci: rozdíl oproti poslední době ledové, kdy kontinentální ledovec, jaký dnes známe jen z Antarktidy a Grónska, dosahoval až do jižního Polska, činí asi 6-8 stupňů, samozřejmě opačným směrem.

Takže čelíme poměrně velké změně během krátké doby.

Navíc vědci už nyní dovedou spočítat konkrétní důsledky pro zemědělství i globální ekonomiku. Nejsou malé. Kalkulace zjistily, že během tohoto století by globální změny podnebí měly vyvolat dlouhodobou, vleklou ekonomickou recesi.

Pověra: Ale snižování exhalací by poškodilo ekonomiku.

Skutečnost: Znečištění nelze omezit zadarmo. Ale náklady jsou daleko menší než škody, které vzniknou, pokud s exhalacemi nic neuděláme.

Britské ministerstvo financí si nechalo udělat podrobné propočty. Sedmisetstránková zpráva, kterou sestavil tým vedený bývalým hlavním ekonomem Světové banky, došla k závěru: škody z globálních změn podnebí budou asi pětkrát větší než náklady na čisté technologie.

Navíc se na příkladu české ekonomiky můžeme přesvědčit, že snižování emisí nemusí automaticky znamenat útlum ekonomiky. V roce 1996 činily celkové emise CO2   130 252 950 000 Kg a  hrubý domácí produkt 1683,3 mld. na obyvatele. Do roku 2006  se emise CO2 mírně snížily na  124 409 410 000 Kg, zatímco hrubý domácí produkt vzrostl téměř dvojnásobně na 3215,6 mld. na obyvatele.

Pověra: Musíme počkat, až něco začnou dělat Spojené státy.

Skutečnost: USA už ledacos dělají. Bushova administrativa se sice nepřipojila ke Kjótskému protokolu. Ovšem vzniká zde jiná, účinná legislativa. Devět států unie na východním pobřeží, Kalifornie i další už připravují ke spuštění podobný systém obchodování s emisemi, jako zavedla Evropská unie.

Pověra: Vodní pára jako přirozená součást atmosféry má na skleníkový efekt větší vliv než oxid uhličitý, je tedy nesmyl snižovat emise oxidu uhličitého.

Skutečnost: Vodní pára je opravdu dominantním skleníkovým plynem (na skleníkovém efektu se podílí 36-70%). Oxidu uhličitý je až druhý (9-25 % efektu). Spolu s dalšími skleníkovými plyny způsobují existenci skleníkového efektu atmosféry, který je podmínkou existence života na Zemi a bez něhož by byla průměrná teplota naší planety kolem -18 oC.

Problém však tkví ve zvyšování koncentrace oxidu uhličitého (a dalších plynů jako metan, oxid dusný) v atmosféře, které vedou k posilování skleníkového efektu (atmosféra je schopna pohltit a zpět k povrchu vyzářit více energie) a tím růstu teploty na Zemi. Koncentrace CO2 se od roku 1750 zvýšila o 31 %, koncentrace vodní páry je stále na stejné úrovni. Podle údajů z ledovcových jader je současná koncentrace CO2 nejvyšší, jaké bylo v posledních 400 000 letech dosaženo. Je to dáno i tím, že vodní páry je v atmosféře neporovnatelně více (cca 2,6 %) než například CO2 (0,04 %) a zvyšování koncentrace o tisíciny procent tedy má zanedbatelný vliv na energetickou bilanci. Vodní pára má také účinné autoregulační mechanismy neboť při zvyšujícím se objemu ve vzduchu roste pravděpodobnost kondenzace a následného vypadávání ve formě srážek.

Vodní pára tak fakticky začíná posilovat skleníkový efekt v reakci na růst teploty (a tím růst kapacity vzduchu pohlcovat udržet v sobě vodní páru) způsobený emisemi oxidu uhličitého a dalších plynů.

Pověra: Teplota kolísá, nezvyšuje se.

Skutečnost: Poslední dekáda 20. století byla nejteplejší od roku 1861, 9 z 10 nejteplejších let od roku 1861 se vyskytlo po roce 1990. Vůbec nejteplejší rok byl rok 1998, na 2. místě se umístil rok 2001.

Pověra: Změnám klimatu nemá cenu bránit. Bude lepší se na ně adaptovat než omezovat emise skleníkových plynů.

Skutečnost: Omezovat emise skleníkových plynů nutné je. Odstraňování škod a adaptace na změněné podmínky je výrazně dražší. Britské ministerstvo financí si nechalo udělat podrobné propočty. Sedmisetstránková zpráva, kterou sestavil tým vedený bývalým hlavním ekonomem Světové banky, došla k závěru: škody z globálních změn podnebí budou asi pětkrát větší než náklady na čisté technologie. A to se zaměřujeme jen na ekonomickou stránku věci, ve skutečnosti je nutné uvažovat i o etické stránce (ničivé dopady na obyvatelstvo i přírodu).

Neznamená to však, že adaptace nejsou potřeba. Právě naopak. K růstu teploty o minimálně 1,5 stupně dojde tak jako tak, vlivem doposud vypuštěných emisí. Cílem musí být snižovat emise tak, abychom udrželi růst teploty na (v rámci možností) přijatelných 2 stupních. I to však bude mít dopady, které je nutné řešit investicemi do adaptací a nejen u nás, ale zejména v rozvojových zemích, které jsou změnou klimatu ohroženy ještě více.

Pověra: Lepší než snižovat emise by bylo zachytávat oxidu uhličitý a ukládat ho.

Skutečnost: Zachytávání a ukládání uhlíku skutečně existuje. Technologie CCS (carbon capture and storage) však existuje spíše na papíře než v praxi. Prosazují ji uhelné společnosti, aby mohly zachovat spalování uhlí v elektrárnách. V boje proti změně klimatu není řešením několika důvodů:
Technologie zachycování a ukládání uhlíku by spotřebovala 10 – 40 % energie vyrobené elektrárnou, na které by byla použita. I při optimistikém odhadu 20 % spotřeby by bylo potřeba ke každým čtyřem uhelným elektrárnám přidat pátou, která by vyráběla energii pouze pro účely CCS.
Bezpečné a trvalé uložení stlačeného oxidu uhličitého do podzemí nelze zajistit s dostatečnou mírou spolehlivosti. Úniky do ovzduší by samozřejmě znamenaly ztrátu smyslu celého systému.
Vedlo by ke zvýšení nákladů na stavbu nových elektráren na dvojnásobek a zvýšilo ceny elektřiny o 21 – 91 %. Peníze investované do CCS by chyběly při zavádění skutečných řešení změny klimatu a energetické bezpečnosti.

Systém může být reálně dostupný pro praxi v roce 2030 nebo později. To je příliš pozdě. Se změnou klimatu je potřeba dělat něco hned teď.
CCS má další rizika jako: negativní vliv na ekosystémy a tím i na klima. Závažnost těchto rizik je vzhledem k dosavadnímu výzkumu nejistá.

Závěrem lze tedy říci, že CCS není řešením změny klimatu. Je drahé a neúčinné. Rozhodně by nemělo být podporováno z veřejných prostředků nebo dokonce z aukcí emisních povolenek. Veškerá snaha při snižování emisí musí být upřena na úspory energie a surovin, obnovitelné zdroje energie a podporu dalších zelených řešení.